Dánsko, Švédsko, Norsko 2020
Den 14
Färjevägen – Reine
720 km
Jednou se koupat v tom ledovém jezeře mi úplně stačilo a ještě si v něm umývat vlasy? To jsem hned zavrhla! Takže jak si vyrobit teplou sprchu? Na vařiči jsme ohřáli vodu, naplnili jsme dvě petflašky a tadá! Luxusní teplá sprcha! Ano, po dvou týdnech na cestách byl toto opravdu velkej luxus. Lukáš zatím uklidil celé auto, rozloučili jsme se se Švýcarama, od kterých jsme dostali na památku samolepku a jejich adresu, kam za nimi máme dojet a tadá! Hurá do vytopeného auta a do Norska!
Po cestě mě opět zaujaly přídavné světlomety, které tady mělo skoro každé auto a sněžné skútry, které tu parkují téměř před každým domem. No v zimě to tu má asi také svoje kouzlo, ale nám tu asi stačí mrznout v létě. A naše auto už teď začíná protestovat a při zatáčení i rozjíždění vydává prapodivné zvuky. Super! To fakt na severu chcete!
Ale hurá! Konečně Norsko! Na hranicích byla moc milá kontrola, která nás téměř hned pustila. A jen co jsme přejeli hranice, tak bylo poznat, že jsme fakt v Norsku! Všude hory a krásné typicky červené baráčky! Víte proč zrovna červené? Protože právě červená barva tady prý byla dříve nejlevnější. Udělali jsme si krátkou procházku kolem jezera. A potkali jsme obří losici s losem přímo u silnice. Stejně jsou ti losi děsivě krásní a hlavně fakt obří! Dojeli jsme až na konec Lofot, odkud jsme se chtěli hezky pomalu vracet zpátky směrem domů a celé Norsko si pořádně prohlédnout.
Na Lofotech nás čekalo moc krásné překvapení! V Reine, když už jsme hledali nějaké místo na spaní, jsme uviděli, jak pár lidí stojí na útesu a něco sledují a fotí. Šli jsme tedy taky mrknout a tam kosatky! Soby i losy jsem doufala, že uvidíme. Ale kosatky? A ještě k tomu takovou náhodou? Větší štěstí snad mít už ani nemůžeme! Plavaly kousek od břehu a byly vidět v celé své obří kráse!
Místo na spaní jsme našli na hezkém malém odpočívadle, ale ono vlastně všude po Lofotech je plno krásných míst ke spaní.
Den 15
Reine – Å – Reine
30 km
Lofoty jsou normálně narvané k prasknutí a je to tak turistická oblast, kam už kvůli tomu vlastně ani moc nechcete. My jsme ale měli štěstí, že Norsko bylo zrovna v tvrdém lockdownu a pro ostatní státy úplně zavřené. Proto jsme tu potkali obytky jen co byste na prstech ruky spočítali a bylo tu fakt krásně. Vlastně tak moc, že se sem možná už po druhé ani vracet nepotřebujeme a chceme si toto místo uchovat v paměti jako přenádhernou přírodu a ne jako turisticky narvané místo. Dojeli jsme až na úplný konec Lofot do krásné malé vesničky Å. Na obřím parkovišti jsme byli úplně sami, infocentrum bylo zavřené. Tak jsme se šli pokochat na pobřeží, udělali si krásnou procházku, hráli si s psíkama, fotili a užívali si krásné lockdownové Lofoty!
Muzea i všechny ostatní turistická centra tu byli samozřejmě taky zavřené. Narazili jsme ale na otevřenou místní galerie, kde byly vystavené různé obrazy. Popovídali jsme si s prodavačem, byl to Maďar a taky první člověk tady, který věděl, že Česko a Slovensko jsou už rozdělené. Povídal nám o všem možném a nějak se mu nechtělo věřit, že ten peugeotek co parkuje venku nás fakt dovezl až z česka (v jakém stavu jsme mu už ale nepověděli). Dostali jsme od něho mapky a tipy na to, kam se tady na Lofotech určitě musíme podívat!
Prošli jsme se ještě k pohádkovému majáku a pak už zaparkovali na jednom z mnoha krásných Lofotských parkovišť, uvařili si teplou večeři, čaj a šli spát.
Den 16
Reine – Reinebringen – Akkarvikodden
20 km
Na dnešním plánu byl výlet na horu Reinebringen, která má sice jen 448 m.n.m., ale i tak je fakt dost strmá (čemu se divit, když jdete přímo od moře). Strmej kopec nahoru a sešup pod námi takovej, že se mi motala hlava a přemýšlela jsem, jestli se zřítím dolů teď nebo až za chvilku. Výšky mi nedělají ani trochu dobře a toto byla sakra velká výška! Nakonec se ale i mně povedlo vylézt nahoru a ten výhled stál opravdu za to! Když si zadáte kamkoliv do vyhledávače Lofoty, jako první na vás vyjede právě tento dokonalej výhled a my úplně chápeme proč!
Sice jsem se nepřestala klepat, protože ten krásnej výhled znamenal i to, že z této strany byl prostě jen úplnej sešup dolů. Ale myslím si, že hezčí výhled ještě dlouho neuvidím. Fotili jsme, kochali jsme se, já jsem se ujistila, že fakt ještě žiju a vyrazili jme dolů. Lukáš vzal psíky, protože jít s dvěma splašenýma pometlama ze strmé hory dolů fakt sranda není a já jsem si šla hezky v klidu sama – v klidu rozuměj, že jsem šla a nestála jsem strachem na místě.
Objevili jsme na Lofotech další krásné místo na spaní a to Akkarvikodden! Sice u silnice (stejně tu moc aut teď nejezdilo), ale s krásným výhledem přímo na moře! Protože auto dělalo šílené zvuky, tak jsme zkoumali čím by to mohlo být a zjistili jsme, že to budou nejspíš brzdy. Tady jsme ale na opravdu fakt nic neměli, takže nezbývalo než doufat, že domů dojedeme. Přerovnali jme tedy opět celé auta ke spaní, udělali si ještě krátkou, ale krásnou procházku po útesech kolem moře. A pak jsme si kochajíce se krásným výhledem uvařili večeři a šli pomalu spát.
Den 17
Akkarvikodden – Sundklakkbrua
89 km
Cestou z Lofot pryč jsme zastavili ještě u krásných fjordů a udělali jsme si procházku po pobřeží. Všude tady byly volně pobíhající ovenky, ze kterých Selfka byla opět v sedmém nebi. Já jsem obdivovala, jak obratně šplhají po skalách a vedle nás krásně šumělo moře. Tato procházka byla moc krásné rozloučení s Lofotami.
Na spaní jsme našeho peugeotka zaparkovali u vody pod nějakým mostem. Když jsme tu za světla parkovali, vypadalo to moc krásně a pohádkově. Dali jsme si kafe, jídlo, užívali si klidu. Jenže pak se setmělo a přijelo nějaké auto vyhazovat cosi z mostu do vody. Vyhodili jednu věc, mega velkej šplouch. Jelo ale auto, tak toto se ujelo rychle schovat a pak se zase vrátilo zpátky vyhodit ještě jednu velkou věc. Mrtvoly? Kdo ví. Ale ještě že si nás nevšimli! Já jsem ale srab a tuto noc jsem se poprvé za celou dobu moc a moc bála.
Den 18
Sundklakkbrua – Hoven – Bonå parking
267 km
Rána jsme se dožili, tak už zase všecko dobré! Dnes jsme vyrazili na kopec Hoven. Sice má jen 367 m.n.m., ale i tak to je šíleně strmá hora, navíc tam fakt hodně foukalo. Vzali jsme to omylem přímo přes golfové hřiště, tak máme aspoň pár golfových míčků na památku. A pak už hurá nahoru na horu! Opět nás čekal nádhernej výhled! Tentokrát jsme se ale nekochali moc dlouho, protože nám vítr hnal hlínu a kamení do očí a to už i psíci trochu protestovali, že by bylo fajn jít dolů, než je to odfoukne. Místní turisté nám udělali ještě rychle společnou fotku na památku a šup dolů, než odletíme!
Vyrazili jsme opět na cestu, až jsme úplnou náhodou narazili na krásnou sklárnu. Z venku takový starší domeček, tak jsme šli mrknout dovnitř a tam sklář foukal sklo a u toho vesele poslouchal Káju Gotta. Sice nás to překvapilo, ale přece jenom Karel Gott je známý i ve světě, tak jsme tomu nevěnovali větší pozornost. Po chvilce se s ním dal Lukáš do řeči a během toho se ukázalo, že to je taky Čech, který bydlí v Německu a vydělává si v turistické sezóně právě tady jako sklář a z těch peněz si pak vesele žije v Německu pozbytek roku. No, nemá to vůbec špatně vymyšlené!
Auto nám vydává stále podivné zvuky a brzdí hůř a hůř. Proto jsme se domluvili, že se vydáme už trochu rychleji k domovu, dokud vůbec jedeme. Po zkoumání mapy jsme se rozhodli pro trajekt z Lofot dále do Norska, protože nám ušetří den cesty autem.
A tak jsme jeli na trajekt, se skoro nebrzdícím peugeotkem. Tak tak se nám na něho povedlo najet a nenabourat u toho auta před námi, když se peugeotek rozhodl, že tady už brzdit nebude skoro vůbec. Ale hurá! Nastoupeno! Protože jsem nechtěla psíky nechávat v autě, tak jsme se nemačkali s lidmi vevnitř, ale byli jsme na zádi lodi, kde jsme byli úplně sami a užívali si cestu při zapadajícím slunci.
Den 19
Bonå parking – Stamnan
785 km
Objevili jsme kemp, kde jsme si původně chtěli jen odskočit. Avšak hned vedle byly sprchy, které byly sice jen pro ubytované, ale když se 20 dní koupete jen ve studených jezerech, tak neodoláte a sprchu byť se špatným svědomím využijete. Takže rychle osprchovat, nabrat vodu do flašek a rychle pryč! Bohužel jsme moc daleko nedojeli.
Auto dojelo úplně. Na křižovatce se nám prostě seklo kolo a stáli jsme. V drahém Norsku, které je celé v karanténě, my už skoro bez peněz a nám se pokazí auto definitivně. Před cestou jsme si dělali srandu, že v tomto případě by se nám ho tu snad i vyplatilo nechat a domů dostopovat. To bychom mu ale přece udělat nemohli.
Podařilo se nám dostat na malou boční cestičku, abychom nezavazeli přímo v křížovatce a nezbývalo nic jiného než aby se to Lukáš pokusil nějak opravit. Zjistili jsme, že je úplně sjetá brzdová destička. Nejen sjetá, ale vyloženě sedřená a vrytá v kotouči. Takže zbývaly dvě možnosti. Oprava, což v drahém Norsku navíc v době karantény by fakt nebyla žádná sranda. Nebo druhá varianta – vyndat destičky úplně a vydat se na sebevražednou skoro 3000 km cestu domů teď už úplně bez brzd. Zkuste hádat, co jsme si vybrali.
Vzhledem ke stavu auta jsme se tedy už soustředili jen na cestu domů a snažili se co nejméně zastavovat. Zastavili jsme se už pouze jen v obchodě, kde jsme dostali nějaké peníze za výkup plastových lahví a díky tomu jsme mohli nakoupit plno sýra! Aspoň něco pozitivního na tomto šíleném dni!
Den 20
Stamnan – Strömstad
563 km
Ráno jsme si už klasicky udělali kafe a snídani a vydali jsme se na cestu k domovu. Zjistili jsme, že bez brzd se dá jet docela v pohodě, ono na dálnici v podstatě brzdy ani nepotřebujete. Jen si musíte dodržovat dostatečný odstup, což vzhledem k tomu, že vás chce každý předjet nejde tak lehce. Dokud nesednu za volant já. To se pak řítíme po kruháči z kopce na dálnici a já křičím, protože nevím co mám dělat a bojím se, že když dám ručku moc, že půjdeme do smyku. Tak jsem usedla zase raději na místo spolujezdce a jeli jsme vesele dále doufajíc, že dojedeme. Večer jsme si udělali ještě krátkou procházku se psama, ale zbytek jsme už trávili jen zalezlí v autě, protože pršelo a pršelo.
Den 21
Strömstad – Trittau
1045 km
Ráno bylo moc hezky, už tradičně jsme přerovnali celé auto, abychom mohli v klidu vyjet, já jsem vyvenčila holky a s krátkými přestávkami jsme den trávili opět v autě. Cestou jsme se stavili mrknout ještě na naše objevené místečko v Dánsku u moře, ale bohužel už to tam tak krásné nebylo a na koupání teplo ani zdaleka taky ne. Prošli jsme se tedy jen po okolí a místo na spaní jsme hledali tedy až v Německu. Na parkovišti u školy. Což jsme zjistili až ráno, kdy nám kolem auta chodilo plno děcek.
Den 22
Trittau – domů
757 km
Rán
Tak a hurá domů! Nechtělo se nám platit za Českou dálničku, takže jsme to vzali přes Polsko. Projížděli jsme pár vesnicemi, kde měli očividně nějaké protesty proti imigrantům a všude tu vyseli transparenty.
Česko! Liberec! A sakra policajti! Co když nás zastaví? Jak u nich zastavíme, když nebrzdíme? Naštěstí stoply auto za námi a my jsme mohli vesele pokračovat dále. Paradoxně nejkritičtější situace nastala až kousek od domu, kdy si to peugeotek svištěl z kopce dolů a nedošlo mu, že pod tím kopcem je velkej kruháč. V tuto dobu už nefungovala extra dobře ani ručka, tak nezbývalo než se modlit a ono to vyšlo! Hezky se trefil přímo do mezery mezi auta bez kolize!
Tak a hurá domů! Dojeli jsme! Sice málem nedobrzdili u domu, ale hlavně, že jsme v pořádku doma! Peugeotek to fakt dal! Dovezl nás na sever i domů! Je to borec!
No myslím, že z původně plánované týdenní dovolené ve Švédsku se stal krásný výlet, na který opravdu jen tak nezapomeneme! Tak a kam vyrazíme příště? …