Stezka Českem – Orlické Hory (3 dny, 68km)
Naivně jsem si myslela, že dám Beu do nosítka, batoh na záda a vyrazíme. O iluze jsem ale přišla hned večer, co jsem si sbalila 12 kg batoh (věci pro mě a Beu, spacáky, voda, jídlo, granule,…) zkusila jsem si ho dát na záda a došlo mi, že ještě Beu na břichu k tomu fakt nedám. Takže prostě bereme kočár (žádnej teréňák ani vozík, ale obyč měststkej) a doufáme, že všude projedeme.
Den 1 – České Petrovice – Pěticestí (24km)
Vyrazily jsme v neděli ráno. Já, moje ségra Nina, rok stará Bea a borderka Selfie. Vycházely jsme z Českých Petrovic (abychom se hned na začátku neodrovnali fakt velkým kopcem, proto jsme kousek trasy vynechaly). Kus jsme šly po silnici, ale v neděli ráno moc aut nejezdilo, vedro ještě nebylo, tak nám to nijak nevadilo.
Zemská brána, Orlická chata. A fakt velký kopce, kdy ségra tlačila kočár a já jsem si dala dopředu vodítko a ještě jsem ho táhla. Ale došplhaly jsme až na Anenský vrh, kde jsme si daly konečně pořádnou pauzu! Myslím, že po těch 18 kilometrech jsme si ji už fakt zasloužily! Najedly jsme se, Bea se protáhla a pak jsme se už posbíraly a šly dál. Došly jsme až na pěticestí, kde jsme si nachvilku sedly a přemýšlely, jestli zvládneme ještě kousek a nebo budeme spát tu. Bylo ale už kolem 6 večer, za sebou jsme měly 24 kilometrů docela náročným terénem, tak jsme se rozhodly, že pro dnešek končíme.
Na pěticestí je takový moc pěkný přístřešek , pod kterým se dá přespat. S námi tam spali i 4 chlapi, kteří když nás viděli nám ho nechali a sami spali pod plachtou. Večer jsme šly za nimi ke stolu, dostaly jsme čaj, kterej fakt přišel vhod, protože se už ochlazovalo. Popovídali jsme si a šli jsme spát. To jsem ještě netušila, že se skoro vůbec nevyspím. Beunka usnula sice rychle, ale pořád se budila a bála. Takže výsledek byl takovej, že spala na mně, protože jsem ji vždy uhoupala v náručí a pak jsem ji neměla odvahu položit, takže jsem se vůbec nevyspala. K ránu jsem byla už fakt zoufalá, šla jsem s ní jezdit do kočáru a měla pocit, že další noc už fakt nedáme. Naštěstí mě zachránila ségra, která si ji vzala a já jsem se mohla konečně aspoň hodinku v klidu vyspat! Energie dočerpána a může se jít dál! Jenže!
Den 2 – Pěticestí – Velká Deštná (18km)
Máme vyfouklé kolečko u kočárku. Pumpičku s sebou sice máme, ale i když ho nafoukneme, je hned zase prázdné. No po těch kopcích to fakt s vyfouklým kolečkem nedáme. Chlapi se nám na něho dívají a zjišťují, že je v háji ventilek, takže s tím nic moc nevymyslíme. No a tak jsme se místo pokračování vydaly na opačnou stranu ke sjezdovce, kde bylo bike centrum a doufaly, že nám ho zvládnou opravit. Sešly jsme sjezdovku (což vhledem k tomu, že nám kočár zatáčel fakt hodně doleva měla Bea štěstí, že jsme ji nevyklopily). Dole už o nás věděli, ale bohužel nám nedokázali pomoct, protože tam měli jen duše na kola.
Tak už to vypadalo, že naše cesta končí a pojedeme domů. Manželovi se ale povedla sehnat duše a už nám ji vezl. My jsme se zatím naobědvaly, daly si malinovku a já jsem přemýšlela, jestli pojedeme s ním domů nebo budeme pokračovat dále. Protože už byla jedna hodina a já jsem byla šíleně demotivovaná. No dobrá, kolečko nám tedy opravil. A přece se jen tak nevzdáme, tak vyrážíme dál!
Chtěly jsme jít sjezdovkou zpátky nahoru, ale manžel nám koupil lístky na lanovku a my jsme až pak zjistily, že za tři minuty máme jet lanovkou nahoru. Se psem, dítětem, velkýma batohama a kočárem. Jo a taky se já i ségra bojíme výšek. Takže začalo dost velké zmatkování. Naštěstí pro nás jsme musely spěchat a tak nezbylo moc času na přemýšlení a už jsme jely nahoru. Já Beu na klíně. Selfka mezi mnou a ségrou na sedačce a ségra v ruce ještě velkej batoh a spacák. Zbytek nám pověsili na bok. Hurá! Ani dítě, ani psa jsme cestou neztratily a dojely jsme nahoru! Tak hurá zpátky na trasu na pěticestí!
Takže opět na trase a pokračujeme dál! Juchů!
Tadáááá! A jde se! Dobrá nálada se mi pomalu vrací. A jdem a jdem. Až dojdeme k lesnímu baru u Kačenky. Vychlazená limonáda fakt přišla vhod. Ale vypily jsme ji fakt v rychlosti, protože na žádné velký zdržování není čas, seděly jsme dnes už dost dlouho. No jenže cesta po které se máme vydat na Vekou Deštnou, tak je na ní velkej nápis, že tam je zákaz vstupu od 16 – 8 hodin, protože tam probíhá odlov zvěře. No a my už máme 17 hodin. Tak přemýšlíme co dál. Vracíme se pomalu zpátky, já na mapě zjišťuju, že se to opravdu nedá nikudy obejít. A pak Nina našla ceduli na stromě, že to platí jen na podzim. Tak jdeme tedy dál.
Já si Selfku i tak ale dávám raději na vodítko, protože se případně nechci s nikým dohadovat. A jdeme do kopce, do kopce a do fakt velkýho kopce. Kilometry ubíhají pomalu, ale výškové metry nám musí přibývat fakt rychle. Beunku už to v kočárku nebaví, tak ji beru do ruky, děláme letadlo a kravinky. Ségra bere kočár. Jenže po těchto kopcích nás čeká ještě větší kopec! Ale hurá! Tady už je Velká Deštná a moc krásná, nově postavená útulna!
Máme s sebou sice dvě plachty, abychom mohly spát kdekoliv, ale tady se nám moc líbí. Máme za sebou 18km, po stezce bohužel jen 9, ale víc už dneska nedáme. Nakonec jsme měly štěstí a spaly jsme tam úplně samy. Jeden starší pán se nás přišel jen zeptat, jestli se tam dá načepovat voda. To bohužel nedá, my už taky skoro žádnou nemáme. A další dva když nás tam viděli tak pokračovali dále. Nefoukalo tam, zima nebyla tak velká a spalo se fakt krásně! Dokonce i Bea se už nebála a spinkalo se jí moc hezky.
Den 3 - Velká Deštná – Česká Čermná (26km)
Tak poslední den před námi. Je sice devět ráno, ale už teď jde poznat, že bude fakt vedro. Vyrážíme na Šerlich, kde nám moc hodná obsluha v hospůdce doplní vodu, já si tam nachvilku napíchnu telefon do zásuvky, zatímco si venku dáváme kofolu. Tak a je čas pokračovat dále.
Do teď byly cesty pro kočár jakž takž v pohodě, ale dnešek nám teda dává zabrat. Chvilku krpál nahoru a pak naopak sešup lesní cestičkou přes kořeny dolů. Nahoře nám lidi říkají, že to s kočárem rozhodně nemáme šanci sjet. Ale my moc na výběr nemáme. Beru Beu do ruky (abychom ji případně nevyklopily), Nina kočár a jdeme! Já s Beou v pohodě, Nina s kočárem trochu horší, ale bohužel jí s Beou v ruce nemám jak pomoct, tak to musí zvládnout sama.
Selfka ta si naštěstí ťape navolno a nemusíme ji nijak řešit. Kopec jsme sešly, všichni žijeme a tak jsme se zastavily na louce s krásným výhledem a na mapě zkoumaly, kam vlastně míříme dál. Začínalo být už fakt velký vedro a povedlo se nám cestou ztratit Beuščí klobouček, takže dostala moji kšiltovku. Chvilkama jela v kočárku, chvilkama se nesla v ruce až jsme dorazily do Olešnice, kde jsme si v obchodě koupily kofolu a nanuky. Nachvilku si sedly a přemýšlely, kam až vlastně dneska chceme dojít a jestli vůbec ještě někam chceme dojít. Ale čas jsme ještě měly, tak hurá dále! Čekal nás kus po silnici, ale potom co jsme procházely těma mini lesníma pěšinkama nám to už asi ani nevadilo, protože se tu s kočárem jelo o moc lépe.
Dorazily jsme na rozhlednu Šibeník u Nového Hrádku. Nina si vylezla nahoru a já jsem moc ráda se spící Beunkou zatím počkala dole. Původně jsme chtěly skončit už v Novém Hrádku, ale čas jsme ještě měly, energii nějakou taky, tak jsme zjišťovaly u pána v infocentru, jaká je cesta z Hrádku do České Čermné. Jestli je sjízdná v pohodě s kočárkem a hlavně jestli není moc do kopce. Jooo prej to bude příjemná procházka z kopečka a po rovince podél vody. No tak nikdy nevěřte týpkům z infocentra. Zjistily jsme, že ten týpek tuto trasu asi nikdy v životě nešel. Byly to šílené krpály nahoru, po mini lesních cestičkách a přes kořeny!
Takže jsem zase vzala Beunku do ruky a Nina statečně tlačila kočár. Sice to bylo už posledních 7 km, ale daly nám teda fakt zabrat! Celkově jsme za tento den zvládly 26km. Na to, jak náročné cesty to byly si myslím, že super. V České Čermné na nás už čekal manžel, tak jsme se stavily ještě na kofolu do místní hospody a vyrazily domů.